XVIII.

ATLANTIDA, POKOJ DR. THRUMANA - VÍTEJTE DOMA!

Veronica konečně přestala otírat všechen nábytek a seděla teď na posteli s doktorkou Krizovou, která se ji pokoušela naučit meditovat. Taková věc se člověka učítedy
většinou měsíc. U Veronicy tomu jistě bude minimálně rok. Kelishová se psycholožky totiž při každé radě zeptala, zda to dělá správně, což její mysl nesmírně rozptylovalo.
James se věnoval svému GTA a Rodney přihlížel Veroničinu počínání. Díkybohu už na sobě alespoň neměla sluchátka.

"Tady kapitánka Deafová, voláme Atlantidu. Slyšíte mě?" ozvalo se opět z vysílačky. James zaskuhral, neboť jeho C. J., postava, kterou ovládal na monitoru, se smrtelně zřítila z letadla, jak se Thruman polekal hlášení.

"Ano, slyšíme vás. Jste na cestě na Planetu dětí, předpokládám? Doletíte tam zhruba za půl hodiny." Řekl do vysílačky McKay. "Už dávno nemáte být v dosahu našeho signálu." Dodal.

"Víš, Rodney, trošku jsem popohnala motory, takže už se vracíme. Jsme s prací hotovi. Za deset minut jsme na Atlantidě." oznámila mu Deafová.

"Popohnala motory?" zopakoval nechápavě Thruman. Nešlo mu do hlavy, jak se z šesti hodinové cesty mohl stát dvacetiminutový výlet. McKay pokrčil rameny a prohlásil: "Dobře, budeme na vás čekat v hangáru."

Pak Thruman vypnul svou hru a Krizová s Kelishovou se zvedly, aby mohli své zachránce náležitě přivítat.

"Vy a plukovník Carterová spolu něco máte?" otázala se Jana Jamese, když už tam tak chvíli stáli a žádná loď, ani žádné jumpery ještě nebyly na dohled.

"No, my spolu chodíme. Jen máme takovou menší krizi." Odpověděl Thruman. Ani se neobtěžoval pečlivě vybírat slova - když to ví všichni, proč by o tom neměla vědět ani psycholožka?

"Áha. To přéjde." Odpověděla Krizová. Thruman se pousmál.

"Jsou odtud vidět hvězdy?" zeptala se Veronica Rodneyho. McKaye ta otázka trochu zaskočila - v této místnosti nebylo vidět ani nebe, natož nějaké hvězdy.

"No, odtud obvykle ne. Ale pokud se chcete podívat na hvězdy, rád vám ukážu místo, kde se dobře počítají." Usmál se na uklízečku. Veronica se rozzářila.

"Veronico…" odvážil se Rodney, ale někdo mu skočil do řeči.

"Tak tady jste!" ozvalo se od vchodu. To byl doktor Beckett.

"Carsone! Ty žiješ?" vyjekl Thruman.

"Ovšemže, proč bych neměl?" zamračil se lékař.

"Kde jsi byl?" nechápal James.

"Odskočil jsem si zarybařit na pevninu! A pak se vrátím a nikde nikdo! Kam jste se všichni poděli?"

"My jsme se pokoušeli zachránit vlastní zadky. Navštívili nás tu Wraithi, víš?" vysvětloval James.

"Aha. Je někdo zraněn?"

"Ne, všichni jsme v pořádku, doktore." Ujistil ho Thruman. "Jen tu čekáme na ostatní. Měli by přiletět každou chvíli."

"Aha. Tak to jsem rád."

Rodney sledoval rozhovor doktora Becketta s doktorem Thrumanem a když zjistil, že mu nikdo nevěnuje pozornost, otočil se zpět k Veronice.

"Veronico…"

Kelishová se na něj tázavě podívala.

"Víte, já vím, že jsme v hangáru a já u sebe nemám žádný prsten, ani jinou cetku, jak už to normálně v těchhle situacích bývá, však víte," zakoktal se. "takže to nejspíš nevyzní vůbec romanticky, protože tu nejsou žádné hvězdy, které byste jistě chtěla vidět, ale chci se zeptat… Doufám, že mě neodmítnete…"

"Pokračujte, Rodney." McKay měl pocit, že tohle byla nejinteligentnější věta, kterou Kelishová mohla pronést. A to, že nezkomolila jeho křestní jméno, ho přimělo sebrat veškerou svou odvahu k tomu, aby se vyslovil. Zadíval se jí hluboko do očí a zeptal se: "Vezmete si mě?"

"Páni…" řekla Veronica. "Na tohle se mě ještě nikdo nikdy nezeptal…" Rodney jí visel na rtech. A nejspíš se tě na to nikdo jiný ani nikdy nezeptá, tak řekni ano, pomyslel si. Pak se Veronica krásně zazubila a pronesla: "Ano…"

Rodney nemohl být spokojenější. Šťastně Veronicu objal a oba se rozesmáli.

Vzápětí se střecha hangáru otevřela a dovnitř vlétly dva Jumpery. Zaparkovaly a jejich posádka začala vystupovat.

"Au. Teda to byla pecka! Proč jsi musela rozbít převodovku, proboha?!" sykla Jane, sotva vylezla. Držela se za hlavu a bolestivě si mnula čelo.

"Kolikrát mi to ještě připomeneš?!" ohradila se Jeanette, která vylézala hned za Jane. V ruce držela nějakou páčku (nejspíš převodovku). Thruman si povzdechl. Tohle budou se Zelenkou spravovat nejmíň dvě hodiny. Proč jen musí opravovat každý jumper, který rozbije Jeanette Squirellová?

Po Squirellové vylezly z Jumperu Evelin se Samanthou. Obě sice bolestivě skuhraly, ale raději nic neříkaly.

"Příště budeš řídit leda přes moji mrtvolu." Odsekla Jeanette Jane.

"Ty máš tak co říkat!" ohradila se nukleární expertka.

Z druhého jumperu se pomalu vynořili John, Radek a Jack. Alespoň oni vypadali méně naštvaní a méně pomlácení.

"Koho z vás napadlo zavřít Wraithy do mého pokoje?" vyštěkl John. McKay nenápadně ukázal na Thrumana. Bohužel to nebylo tak nenápadné, jak by chtěl, protože James si toho všiml a vykřikl: "Hej! To není pravda!"

"To si ještě vyřídíme, Thrumane." Sdělil mu John a nakvašeně vyšel z hangáru. Doktor Beckett začal všechny obcházet a zjišťovat, zda nejsou zranění.

"Ahoj, Sam." Carterová se dívala kamsi pryč a dělala, že Jamese nevidí. I tak ale šeptem odpověděla: "Ahoj."

"Jaké to bylo?"

"Ach… Buď rád, že jsi tam nebyl. Nakonec to nebyla taková zábava, jak jsme si původně mysleli."

"Zajímalo by mě, jak to, že James nedostal pozvánku. Všichni, kdo se podíleli na vypnutí bomby, ji dostali." Zapřemýšlela Jane. Samantha měla chuť po ní skočit.

"Víš, Jane, napadlo mě, že mu ji třeba poslali. Jen ji prostě nedostal." Zvážila Jeanette narážkou na výraz v obličeji plukovníka Carterové. Bohužel (nebo bohudík?) tu narážku pochopil James. Jane s Jeanette došlo, že asi dostaly Samanthu právě do osobního průšvihu a rychle se vzdálily.

"Sam? Ta pozvánka mi přišla, že ano?"

"Já nevím. Proč se ptáš mě?" ohradila se Carterová a promnula si ruku, kterou jí právě obvázal doktor Beckett.

"Veškerá pošta jde přeci přes tebe." Poradil jí James. Všichni, kdo byli v hangáru, vycítili, že jsou takzvaně "navíc" a šli raději pryč.

"Chtěla jsem tě nějak potrestat. To tvoje ego bylo příšerné, Jamesi! I předtím bylo nesnesitelné, ale teď jsem tě vůbec nepoznávala. A to je co říct." Povzdechla si Sam. "Tvoje pozvánka je už nejspíš
v jedné z antických popelnic." Pak se na něj podívala. "Zlobíš se?" ptala se ho, i když James možná ani neměl právo se na ni zlobit.

"Ne, nezlobím se." Odpověděl. "Jsem jen trochu zklamaný. Nenapadlo by mě, že bys toho mohla být někdy schopná. Ty, taková hodná holka…"

Samantha se provinile podívala na špičky bot. Vypadala jako děcko, které právě ujedlo mamince kus oběda a nechtělo se k tomu přiznat.

"Nejspíš jsem si to stejně zasloužil."

Samantha se zasmála. "To teda jo."

"Zapomeneme na to, ano?" Thruman se jí zadíval do očí a ona ho objala.

"Svatba? Svatba? Jak jako? Vy se budete brát?" ozvalo se zvenku. Nejspíš se Rodney rozhodl sdělit tu skvělou novinu všem hned, jak vylezli z hangáru.

"Toho jsem se bál…" to byl nepochybně hlas doktora Becketta.

"No tak to vám gratuluji…" tohle byla zase Deafová. Nejspíš si oddychla, protože pomyšlení, že by se Veronica mohla líbit Johnovi víc, než ona, se jí poněkud nezamlouvalo.

Samantha s Jamesem se rozesmáli. To ale James netušil, kdo si koho bere a koho tedy bude mít v rodině.

DALŠÍ DEN - NEJLEPŠÍ NA HÁDKÁCH JE PŘECI USMIŘOVÁNÍ…

ATLANTIDA, KANCELÁŘ EVELIN MESSEROVÉ

"Pořád jsi mi neřekl, proč jsi byl na Wraithské přehlídce, Jacku." Rýpala do O'Neilla Evelin.

"Už jsem ti to přeci vysvětloval - poslali mi přihlášku. Tak jsem ji vyplnil a poslal zpátky!" hájil se Jack. "A nebuď na mě tak zlá. Něco pro tebe mám." Řekl a sáhl do kapsy. "Tohle přišlo dnes ráno." Podal Eve jakousi obálku.

"To je od IOA." Ucedila Evelin. "To nebude nic pěkného. Nejspíš mě chtějí požádat, ať dám výpověď, co?"

"To si nemyslím." Zakroutil hlavou O'Neill. "Jen to otevři."

Evelin od něj vzala obálku, roztrhla ji, vytáhla z ní dopis a dala se do čtení. Po chvíli si přiložila dlaň k ústům a nemohla uvěřit vlastním očím. "Panebože, to myslí vážně?" pípla a pročítala si celou zprávu ještě jednou.

"Ano, Eve, vypadá to, že se vracíš do velení. Okamžitě. Woolsey se prý té ropuše, co vymyslela na měsíc tě sesadit, postavil a nezbylo jí, než ti dovolit zase velet." Usmál se Jack.

"Woolsey?" zamračila se Eve.

"Jo, Woolsey. Asi to nebude takový páprda, jak jsem si o něm myslel."

"Ani tomu nemůžu uvěřit!" výskla Messerová.

"Tak pojď sem ke mně a já ti předvedu něco, čemu zaručeně uvěříš…"

"Jacku, nech toho!"

"Ty toho nech." Odvětil a přitáhl si ji k sobě. V půlce polibku se ale Evelin odlepila. "Ale co když nás Woolsey nachytá i dneska?"

"On je odtud miliony světelných let, lásko. To by byl zatracenej pech, nemyslíš?" Messerová pokrčila rameny. "Nemysli na to." Řekl O'Neill a povalil ji na pohovku.

POKOJ DOKTORA ZELENKY

Radek se právě vrátil z náročné opravy převodovky jumperu, který spravoval s doktorem Thrumanem a který shodou okolností rozbila právě jeho drahá polovička. Řekl si, že si trochu odpočine, v noci toho totiž moc nenaspal, a natáhl se na postel. Trochu ho štvalo, že na ní leží sám.

Chvíli se pokoušel usnout. Když mu ale došlo, že civění do stropu nikam nevede, natáhl se pro knížku na nočním stolku, protože věděl, že u té usne spolehlivě. Shodou okolností se kniha honosila názvem: Den na hovno.

Byl sotva v půli první stránky, když dveře od jeho ubikace cinkly. Ztěžka se zvedl, aby došel otevřít.

Za dveřmi stála Jeanette Squirellová. Byla trochu rozcuchaná a tvářila se nevinně. A děsně jí to slušelo.

"Jeanette?" podivil se. "Myslel jsem, že pomáháš Jane zničit tu Wraithskou loď, na které jsme přiletěli."

Squirellová zakroutila hlavou. "Mým úkolem bylo jen přizpůsobit atomovku, aby se neponičila přenosným paprskem, a to jsem udělala."

"Aha. Nepůjdeš dál?" Jeanette se pousmála a vešla. Radek zavřel dveře.

"Já vím, že jsme se usmířili už na přehlídce," spustila Squirellová. "ale bylo tam toho nějak moc a všechno se to najednou nějak semlelo. Ani jsem se ti nestihla omluvit. Vůbec nevím, co to do mně vjelo. Však víš. S těma ručníkama."

"Jeanette, to přeci nemusíš…"

Lásko, ty jsi někdy na mě tak moc hodnej, až mě tím štveš, pomyslela si. "Ale ano. Promiň, já jsem vylítla, aniž bych vlastně měla důvod. Nezlob se, prosím." prosebně se na něj zadívala a přišla k němu blíž.

"Na tebe? Copak to jde? Vždyť víš, jak tě mám rád." Odpověděl Zelenka a objal ji. Jeanette se usmála a políbila ho. Radkovi připadalo, že takhle vášnivě ho nelíbala ještě nikdy. Anebo to bylo proto, jak byl rád, že už se na něj nezlobí?

"Jeanette, sprcha." Zašeptal mezi polibky.

Jeanette nechápala. "No a? Co je s ní?"

"Sprcha. Teď hned." Zopakoval Zelenka. A znovu ji políbil.

"Ale co se sprchou?" Jeanette ta slova nedávala valný smysl. Pak ale v klíně ucítila, jak se mu vzedmuly kalhoty a záhy pochopila, co měla znamenat ta jeho sprcha. Aniž by přestali s líbáním, Squirellová poslepu našla kliku od dveří do koupelny, zatáhla ho dovnitř, zavřela dveře a pro jistotu je zabezpečila klíčem.

UBIKACE PLUKOVNÍKA SHEPPARDA
"Dělej, Johne, přijdeme pozdě!" křikla Jane. Stála v černých minišatičkách před Johnovou ubikací a popoháněla ho.

"Když ta pitomá kravata mi nejde zavázat!" ohradil se Sheppard. Jane k němu přiběhla a kravatu mu uvázala tak, že ho chudáka mále uškrtila. "No ne, ten smoking ti ale sluší…" pochválila ho.

"Nechápu, proč nemohl jít za svědka Thruman. Je to přeci jeho sestřenice."

"Víš přeci, že to Thrumanovi chtěli říct až po svatbě, protože by byl jistě proti tomu." Chlácholila ho Jane a upravovala mu smoking.

"Kdy vůbec přiletěl ten asgard, co je má oddávat?"

"Hermiod? Dnes ráno ho přivezl Daidalos." Odpověděla Jane a prohlédla si Johna. "Teda, já mam ale vkus… Chlape, ty jsi teda kus."

Sheppard se zašklebil. "Hezky se ti to rýmuje."

"Viď? Teď už pojď." Políbila ho na tvář, chytila ho za ruku a oba vyběhli z ubikace, aby se přeci jen nezpozdili.

"Jane! Teda, ale, ty máš v těch šatech krásný nohy…" zaškemral John v půli cesty.

"Teď ne, Shepparde!" uzemnila ho Deafová. Ovšem zapomněla na to, že sebemenší vzpouzení plukovníka Shepparda ještě víc vzrušovalo. Proto jen bezmocně vyjekla, když ji zatáhl do nejbližšího kumbálu na košťata.

"Johne! Ty pitomče! Já jsem se s tímhle účesem dělala dvě a půl hodiny…" zaskuhrala. Pak se ale Johnova neposlušná ruka dostala pod její šaty a ona mohla jen tiše vydechnout. Co nevidět byla Sheppardova kravata zase pryč. A Janeiny šaty ji brzy následovaly.

ATLANTIDA, GYMNASTICKÝ SÁL (VHODNĚJŠÍ MÍSTO PRO SVATEBNÍ OBŘAD BOHUŽEL NA ATLANTIDĚ NENÍ)

"Měli tu být před pěti minutami." Rozčiloval se Rodney s očima upřenýma na hodinkách. Byl oblečený ve smokingu a kravata ho nepříjemně škrtila, přesto se ale neodvažoval ji jen trošku povolit. Chtěl být ve svůj svatební den jako ze žurnálu.

"Kdo?" zeptal se Hermiod. Stál s rukama za zády a čekal, až se McKay uklidní.

"Svědci! Sheppard s Deafovou! Dávno tu už měli být!"

"Možná jsme tu svatbu neměli tak uspěchávat, Rodney…" řekla Veronica.

"Tak to zvládneme bez nich. Hermiode, můžete nás oddat bez svědků?"

"Ne, to nemůžu." Odpověděl Asgard. McKay zasténal. "Ale víte co? Přivedl jsem nevěstu k oltáři, oddávám vás, proč bych nemohl být i váš svědek? Pojďte, jdeme na to, ať to máme za sebou."

Rodneymu se ten nápad evidentně zamlouval, protože se uklidnil a vzal Kelishovou kolem pasu.

"Dobře, rychlou nebo prodlouženou verzi?" optal se Hermiod.

Veronica s Rodneym se na sebe podívali.

"Rychlou." Řekl Rodney.

"Dobře. Veronico, ano?"

"Pardon, na co se mě to ptáte?" nechápala uklízečka. "Jako jestli si ho beru?"

Hermiod přikývl. "Samozřejmě."

"Ale jasně, že si ho beru, jinak bych tu přeci nebyla!"

Hermiod se rozhodl to nekomentovat. Místo toho se otočil k McKayovi. "Rodney, ano?"

"Ano." Řekl Rodney.

"Dobře, jste oddáni, polibte ji." Pokynul asgard ženichovi a Veronica Kelishová s Rodneym McKayem si mohli dopřát první manželský polibek.

KANCELÁŘ PLUKOVNÍKA CARTEROVÉ

"Něco pro tebe mám, Jamesi. Myslím, že tvoje oči si v těch brýlích vytrpěly za pět měsíců svoje." Řekla Samantha a otevřela zásuvku stolu. Vytáhla stejné brýle, jaké tehdy ztratil Thruman v záchodě a podala mu je.

"Páni, Sam! Kde jsi k nim přišla?" rozzářil se James.

"No, víš, pracovníci místní kanalizace s nimi měli docela problém…"

James si sundal své brýle značky zee-zee (tak je pokřtil) a nasadil si své staré, dobré obroučky. "Děkuju." Zadíval se na Carterovou vděčně a na důkaz díků ji políbil.

"Jamesi, Jamesi, bratránku! Už jsme svoji!" ozvalo se zvenku. Thruman doufal, že hlas jeho milované sestřenky se mu jenom zdá. Pak ho něco ostrého praštilo do mozku. Nejspíš logika.

"Sam, čí byla ta svatba?"

Samantha se začervenala. "Myslím, že to brzo zjistíš sám."

Dveře kanceláře se rozletěly a v nich se objevila Veronica. Rozzářila se a skočila Jamesovi okolo krku. Svatební závoj za ní jenom vlál. "Jamesi, Jamesi, já jsem tak šťastná! My jsme manželé…" říkala. Přímo se vznášela v oblacích. Thruman ji od sebe jemně odstrčil. "Kdo my? Jak svoji?"

Ve dveřích se vzápětí objevil Rodney ve smokingu. A James na něj zůstal zírat s otevřenou pusou. Pak se jeho vytřeštěný výraz proměnil v rozzlobený. "Rodney! Veronico! Vy jste se vzali? Kdy? Jak? A proč, proboha??"

Samantha měla co dělat, aby se ubránila smíchu.

"No protože se máme rádi!"

"Veronico! Jak sis mohla vzít McKaye? Jak jsi mi to jen mohla udělat??"

"Nejspíš sis přes všechnu namyšlenost nevšiml, že mám Veronicu rád, Thrumane." Usmál se Rodney.

"Takže my jsme teď… Co vlastně jsme?"

"Něco jako švagři. Nejspíš." Připustil McKay.

"Švagři? Ježíši…" zasténal Thruman. A vzápětí z toho šoku omdlel. Všichni k němu přiklekli.

"Žije." Seznala Samantha, když zkontrolovala tep.

"Tak ho probudíme. Tak, jak to kdysi udělal Sheppard." Zvážil McKay.

"Ale ne. Já to nechci vidět…" Samantha raději odvrátila tvář. Naštěstí se James probudil vzápětí sám. Nejspíš podvědomě vycítil, co ho čeká a že od Rodneyho by to nemusel přežít. Když si toho všiml McKay, zatvářil se zklamaně a sklopil ruku zaťatou v pěst. "Škoda." Ulevil si.

"Jo, přesně tak." Přitakal James. "Škoda, že si Veronica nevzala někoho jinýho. Tak vítej do rodiny, McKayi- Kelishe- Thrumane."

Rodney se zašklebil a pomohl mu vstát.

"Tak vám gratuluji, paní Kelishová-McKayová." Řekla Samantha Veronice.

"Díky. Je po Wraithech a my budeme šťastní až do smrti. Lepší konec jsem si ani nemohla přát!" usmála se Kelishová-McKayová a přišla k manželovi, aby ho ještě jednou políbila. A ač se to Thrumanovi zdálo sebevíc absurdní, musel uznat, že těm dvěma to spolu opravdu sluší.

ŽE JE TO KONEC? PRO VERONICU MOŽNÁ, ALE MY SE JEŠTĚ POTKÁME U DODATKU, KTERÝ PŘECI NESMÍ CHYBĚT ANI VE DVOJCE! TENTOKRÁT SE V NĚM VYDÁME DO ANGLIE…

Vyhledávání

Kontakt

Novinky

Povídka je konečně hotová!

Další dodatek je na světě!!

Objeví se zde i asgard??

XVIII.