XII.

"Ale ne! To není z McKaye! To je proto, že on je oblíbenější než já! Vždyť jsem to byl já, kdo vypnul Martu, tak proč mě taky nepozvali? Copak jim nejsem dost dobrý?" vzlykal dál James. Tentokrát se do toho ale už pořádně obul. Jana Měla pocit, že teď ho musí slyšet opravdu celá Atlantida (i kdyby snad byla hluchá).

"Tak ale to už stáči! Vy jste hórši, než moje čtyřletá néteř! Okámžitě se vzmůžte! Copak tak se chová muž ve vašem věku a postáveni?" ohradila se psycholožka, odložila balíček kapesníků a stoupla si k Jamesovi. "Úklidněte se a zkuste na tom nájit i nějaké kládne stránky. Všichni jsou pryč." Napověděla mu.

"A to je právě to, co mě štve!" odsekl James. Alespoň už přestal vzlykat. Ach jo, pomyslela si Jana, chlape, ty jsi tak hloupej, že mi na tebe ani ty tabulky nestačej. To ji napadlo pokaždé, když viděla hroutící se osoby bez sebemenších příčin.

"Thrumane," pošeptala mu. "všichni jsou pryč! To znamena, že si smite dělat, co jen chcéte!"

James, už evidentně smířený se svou bídnou životní situací, se pousmál. "Fajn. Tak já se půjdu dívat na Sheppardovu LCD televizi. Ale ne, že mu to řeknete." Pak se zvedl a sklesle vyšel z ordinace. Krizova si oddychla. "Téda," řekla si pro sebe. "za tóhohle pacienta bych měla dostat zvláštni prémie."

 

"Co vidíš na tomhle obrázku?"

"Vysavač Veronicy Kelishové…" zasnil se Rodney. Carson kartičku se skvrnou otočil k sobě. Skvrna vypadala jako všechno možné - viděl v ní letící labuť, wraithský křižník, či dokonce Veroničinu hlavu. Ale ani vzdáleně v ní neviděl její vysavač. Odložil kartičku na stůl a zkusil Rodneymu ukázat další se slovy: "Co tohle?"

"Veroničina zástěrka…" odpověděl Rodney. Beckett odložil kartičky se skvrnami a únavně si promnul oči.

"No, z tohohle už ti vážně nepomůžu, Rodney. Jdi za ní, vyznej jí lásku a vezměte se. Z téhle lásky tě vysvobodí jedině manželství. Pak snad bude tvůj nadprůměrný mozek schopný normálně pracovat." Seznal lékař a začal vyhánět McKaye z ordinace. Zauvažoval o tom, zda je přípustné vůbec o mozku doktora McKaye mluvit jako o nadprůměrném, pokud byl jeho majitel schopný zamilovat se do Veronicy Kelishové.
Když Rodneyho vyhnal z ordinace, vydal se za doktorkou Krizovou, která mu kartičky se skvrnami laskavě zapůjčila (odmítala totiž Rodneyho vyšetřit). Rodney se pro změnu vydal za novou uklízečkou, rozhodnut řídit se Carsonovou radou. Zmáčkl tlačítko na vysílačce. "Veronico? Werri, musím s vámi na okamžik mluvit."

Žádná odpověď. Pak Rodneyho napadlo, že Veronica možná neumí s vysílačkou zacházet, takže ho nejspíš neslyšela. Řekl si, že to bude první věc, kterou ji naučí, až ji potká. Pro jistotu to ale zkusil ještě jednou. "Werri?" Uklízeččin hlas se ani tentokrát neozval. Zato ve vysílačce slyšel jiné zvuky. Zvuky, které se nápadně podobaly chrastění a dunění Wraithského brnění.
Je možné, aby Wraithi byli na Atlantidě? napadlo McKaye. Je snad Wraithská přehlídka jen léčka? Pokud ano, pak Veronicu zajali nebo přístroj ztratila. Upřímně doufal v druhou možnost. Vytáhl detektor známek života, který ze zvyku nosil neustále v kapse vesty. A na jeho displeji napočítal zhruba pětadvacet pohybujících se teček, které tam neměly co dělat.

"K čertu…!" zanadával si. Teď potřeboval někoho, s kým by mohl dát hlavu dohromady (ne doslova, samozřejmě). Podíval se, kde se pohybují tečky vetřelců, a zjistil, že má dočasně úplně volnou cestu k ubikaci doktora Thrumana. Přidal do kroku - cesta nebude volná věčně, pokud se na Atlantidu nějakým záhadným způsobem dostalo pětadvacet Wraithských vojáků.

Byl už v obytné části města, dva bloky od Thrumanova pokoje, když zaslechl hovor dvou ostrých, hlubokých hlasů doprovázený duněním tvrdých kroků a chrastěním brnění a zbraní. Rodney se zády přitiskl k nejbližší zdi a ani nedutal.

"Teda, ještě, že jsme se tý šaškárny nemuseli účastnit…" říkal jeden.

"To jo. Nechápu, co tomu Toddovi je. Poslední dobou na Atlanťany vymýšlí samý hlouposti. A hlavně, že my to vždycky musíme odskákat. Mám chuť někoho vysát…"

"Na mě se nedívej! Já jsem rád, že jsem přežil včerejší večer - Bobby se totiž opil a pokoušel se mě sbalit…"

"No to mi povídej!" zvolal zděšeně druhý Wraith. Ve vteřině prošli kolem McKaye, aniž by si ho všimli. Rodney ještě počkal dobrou půlminutu po jejich odchodu, než se znovu odhodlal dýchat. Doufal, že Wraithi zatím nenarazili na nikoho, kdo se nezúčastnil přehlídky Wraith's Fashion. Rozběhl se a přiběhl k ubikaci Jamese Thrumana. Zuřivě zabouchal na plechové dveře. Ty se otevřely skoro hned (Thruman si na ně totiž přidělal dálkové ovládání). McKay vstoupil a vykulil oči. Vzápětí je zase odvrátil. Thruman stál jen ve spodním prádle u umyvadla s žiletkou v ruce a s tváří plnou holící pěny. Druhou rukou se opíral o umyvadlo.

"Copak se děje, Rodney?" otázal se James a dál se věnoval své činnosti. McKay se znovu podíval jeho směrem. Musel uznat, že James má opravdu pěkné tělo. Vzápětí si za tu myšlenku málem vrazil facku.

"Radši na sebe něco hoď. Na Atlantidě je alespoň pětadvacet Wraithů." Prohodil Rodney. James zaskučel - zřejmě na něj to sdělení tak zapůsobilo, že se řízl.

"Pětadvacet Wraithů, říkáš?" pípnul Thruman podivně slabým hlasem. Smyl si pěnu z obličeje a zamířil k posteli, kde na něj čekalo již připravené oblečení. James se totiž s Wraithy zatím nikdy nesetkal - zdárně se dosud vyhýbal misím na cizích planetách (vždycky to za něj odnesl McKay nebo Zelenka) a pokud se stalo, že se Wraithi dostali na Atlantidu, vždy se mu podařilo někam schovat. Udělal to tak, aby se příšerám vyhnul a zároveň aby si nikdo nemohl myslet, že je zbabělec. Setkání s Wraithem bylo jednou z Jamesových nejhorších nočních můr (na prvním místě byl sen, ve kterém se topil). I teď přemýšlel, jak se z této situace vyvlíknout. Bohužel, doktor McKay Thrumana moc dobře znal.

"Ani na to nemysli, Thumane," upozornil ho, "není tu Zelenka, Deafová ani Sheppard, takže tentokrát mi budeš muset pomoci ty."

Thruman zasténal. "Fakt musím?" A to si chtěl právě pustit sportovní přenos na Johnově televizi.

"Chceš říct, že ta přehlídka byla jen záminka, jak všechny odlákat?" řekl James a oblékl se.

"Nejspíš. A byl bych tam taky, kdyby mě tu Carson nenechal. Teď nevím, jestli mám být rád, nebo jestli mi to má být líto." Řekl Rodney. Thruman měl na kahánku. "Nepřipomínej mi to!" okřikl ho hystericky. Rodney se zatvářil vyděšeně.

"Co budeme dělat?" zeptal se James, když zahnal myšlenky na Wraith's Fashion.

"Musíme najít Veronicu, Janu a Carsona, než je dostanou." Odpověděl McKay a znovu vytáhl svůj detektor známek života.

"A co pak?" staral se James.

"To vymyslíme potom!" odpálkoval ho Rodney.

"Vymysli to hned!"

"Ne! Na plný výkon svého mozku přemýšlím jen v případě, že mi jde o život a taková situace ještě nenastala!" odporoval McKay. Jamesovi problesklo hlavou, na co že je doktor McKay alergický a vytáhl z kapsy laboratorního pláště pomeranč.

"Teď už ti jde o život. Přemýšlej, McKayi. Dělej." Pohrozil Kanaďanovi Thruman. Rodney zbledl.

"Já tě nenávidím."

Thruman mu pomerančem zamával před nosem a McKay si kýchl. "Dobře, ale až najdeme uklízečku, psycholožku a doktora." Pípl a hodil po citrusovém plodu zároveň vyděšený a vražedný pohled. James se zakřenil. "Já věděl, že s dostatečnými donucovacími prostředky to půjde." Řekl si pro sebe a oba se opatrně vydali po stopách Veronicy, Jany a Carsona.