XVII.

"Tady je Jeanette Squirellová, slyšíte mě?" ozvalo se z Thrumanovy vysílačky. Ten se rychle probral a vytáhl rádio z kapsy.

"Tady James Thruman, ahoj. Jak se ti podařilo napíchnout se na můj kanál z vesmíru?" podivil se. Nedivil by se, kdyby Squirellová promluvila hlavní komunikací v Kontrolní místnosti. Ale napíchnout se přímo na jedinou ze stovek přijímacích vln, to už vyžadovalo jisté schopnosti.

"Přece si nemyslíš, že vytočím Kontrolní místnost, když je Atlantida plná Wraithů! Místo toho vsadím na to, že tě ještě nechytili a pro jednou sis nezapomněl vzít vysílačku." Odsekla Jeanette jako by nic. "Copak tě to nenapadlo?" dodala.

"Ale jistě, myslel jsem si to."

Squirellová se pousmála, i když to Thruman nemohl vidět. Nesmírně ji těšilo vědomí, že byla alespoň na chvíli chytřejší než on.

"Kdy budete v dosahu Atlantidy?" řekl do Thrumanovy vysílačky McKay.

"Přesně za dvacet minu a jedenáct vteřin. Chceš to i na milisekundy?" pronesla ironicky.

"Ne, děkuju. To stačí." Zašklebil se.

"Přesměrovali jsme paprsek tak, aby byl schopný přenést takový počet Wraithů do téhle lodi. Vy je jen hlídejte, aby byli na jednom místě."

"Jasně, už dvě hodiny neděláme nic jiného." Opáčil James.

"Fajn. Zůstaňte na příjmu. Až budeme nad Atlantidou, dáme vám vědět." Jeanette vypnula přijímač na Wraithské lodi, aby díky němu nenašli loď jiní Wraithové.

Dvacet minut se neuvěřitelně vleklo. A když k tomu připočítáte ještě jedenáct vteřin, je z toho celá věčnost. Rodney s Jamesem právě hráli kámen nůžky papír, když Thrumanova vysílačka opět obživla.

"Jamesi, jsme nad Atlantidou." Ozvala se opět Jeanette. Thruman přispěchal k počítači a zkontroloval pětadvacet zelených puntíků. "Dobře, můžete je přenést."

"V jaké části Atlantidy jsou?"

"V ubikaci plukovníka Shepparda." Odpověděl nesměle James. "Kdeže jsou??" zaslechl ještě z vysílačky Johnův hlas.

"Počkej," nechápala Squirellová. "vy jste do Johnovy ubikace nacpali dvacet pět Wraithů?"

"Nebudeš tomu věřit, ale jo." Přitakal James. Z vysílačky bylo poznat, že Jeanette sotva zadržuje smích. "Dobře, jdeme na to. Jo a mám ti vyřídit od Johna, že tě zabije."

"Hm, dík." Obrátil James oči v sloup. Měl by si začít vymýšlet nějakou výmluvu.

"Že to byl nejlepší plán, který jsme měli, Rodney?" otočil se potichu ke Kanaďanovi.

"No jasně, ale vymyslel jsi ho ty." Odpověděl McKay.

"To ale Johnovi neřeknem." Zamračil se James.

"Ne, jasně, že ne…" přikývl Rodney, ale bylo na něm vidět, že se skvěle baví. Vzápětí z monitoru zmizelo všech dvacet pět teček, které se na chvíli staly nezvanými hosty Atlantidy.

"OK, Jeanette, jsou pryč." Potvrdil McKay do vysílačky.

"Fajn. My je teda necháme napospas dětičkám. Mimochodem, skvělý nápad, Rodney." Řekla Squirellová.

"Díky." Začepýřil se Kanaďan.

"Vrátíme se za šest hodin, pokud všechno půjde podle plánu." Připomenula ještě Jeanette a vypla spojení.

"Hej!" ohradil se Thruman na McKaye. "To s Planetou dětí byl můj nápad!"

"Já vím, to ale Jeanette taky neřekneme, stejně jako Sheppardovi neřekneme, že nalákat Wraithy do jeho pokoje byl tvůj nápad, co říkáš?" usmál se McKay. Thruman se zatvářil pohledem: Asi tě zabiju a otočil se zpět k počítači, aby si zahrál GTA San Andreas.

"Vejdou se tam?" starala se Jane s ušima přilepenýma ke dveřím. Zvenku se ozýval ještě o něco hlasitější zvuk.

"Ale neboj," uklidňoval ji Sheppard. "na téhle lodi jich bylo 300. O 25 víc nebo míň, nikdo už nepozná rozdíl…"

"Funguje hyperpohon?" otázala se Carterová Zelenky.

"Jo, všechno funguje správně." Odpověděl Radek s očima přilepenýma na jednom z organických monitorů.

"Na mě je ale ten hyperpohon trošku pomalej." Řekla Jane. Všichni se na ni nechápavě podívali.

"Tak to bych chtěl vědět, co je pro vás dostatečně rychlé, kapitánko Deafová. Pendolino?" otázal se Jack. Jane se pousmála a přišla ke Kontrolnímu panelu. Sundala z něj jakýsi plech, spojila několik drátků, další zase rozpojila, vyházela některé součástky a jiné součástky si zase půjčila z dalších panelů. Všichni ji pozorovali. Expertka na Wraithskou technologii nakonec Kontrolní panel zase zavřela plechem a usmála se. "No, zkuste to teď."

"Páni, desetkrát větší výkon, Jane, ty nás chceš zabít…" usoudil Radek.

"Ale ne. Jen chci být co nejrychleji doma. No, jen to zapni." Pobídla ho. Zelenka tak učinil a vzápětí všichni spadli na zem, jak je obrovská rychlost strhla. A díky Jane jim místo dvou a půl hodiny cesta na M6G677 trvala deset minut. Měli co dělat, aby uhlídali, zda nepřeletěli cíl.

"Tak můžeme?" otázal se Zelenka. Samantha přikývla a on vzápětí stiskl nějaký knoflík. Ve vteřině se jim všechny tečky znázorňující Wraithy ztratily z monitoru.

"A je to."

"Myslím ale, že obyvatelé té planety nám nebudou moc vděční." Seznala Evelin.

"Klid, Eve, jejich děti si s nimi jistojistě poradí, sleduj." Uklidňovala ji Jane a stiskla jakýsi knoflík vedle monitoru.

"Co to děláš?" nechápala Jeanette.

"Vysílám hlídkový letoun. Teď na kameře uvidíme, co se tam děje."

"No, Jane, jestli ho budeš pilotovat tak šikovně, jako ten Jumper, tak to asi neuvidíme." Rýpnul si Sheppard. Jane dělala, že ho neslyší.

Po chvíli se na kameře objevil obraz. Ten jim ukázal, že všechny Wraithy přemístili přímo doprostřed vesnice. V té vesnici ale žilo zhruba 300 žen a každá měla v ruce alespoň dva kojence, kteří okamžitě propukli v hysterický pláč, jak se příšer báli. A jak se správně domnívali, Wraithům ten pláč opravdu dost vadil - někteří dokonce začali myslet na sebevraždu. Asi dvacet se jich vysálo navzájem. Dalších sto padesát vytáhlo zbraně a zastřelili se. Sedmdesát Wraithů se z toho pláče běželo utopit do nejbližší řeky. A zbytek vysál sám sebe. Nebyl to hezký pohled, ale po tom všem, co Wraithové provedli lidem, to posádce wraithské lodi činilo nesmírné uspokojení.

"No, to by bylo." Řekl po chvíli O'Neill.

Jane se otočila ke Kontrolnímu panelu se slovy: "Dejte si kafe, za deset minut jsme doma."