XIII.

"Jo. To jsem zrovna chtěl říct." Dodal Kenny. "Tak si pojďme naše kandidáty hned představit!" pokračoval a stoupl si za malý stolek na kraji pódia, kde měl zřejmě napsané pořadí soutěžících. "Jako první se nám představí Luc, který reprezentuje tu část galaxie, která je již po tisíciletí obývána a okupována právě námi, Wraithy!" zvolal komentátor (všichni z Atlantidy si pomysleli, že lepšími slovy Wraithy opravdu vystihnout nemohl). Vzápětí na pódium připochodoval Wraith, jehož navlékli do slušivého, modrého, blýskavého obleku, vyčistili mu zuby a vlasy mu spletli do copu. Nejspíš nad ním wraithští stylisté strávili celý den. Publikum nadšeně zatleskalo.

"Lucu, tys byl vždycky fešák, určitě vyhraješ, ty náš vazoune!" zavolal za soutěžícím Bobby a poslal mu vzdušný polibek. Luc mu pomyslný polibek sladce oplatil, prošel se po pódiu a na jeho konci se zastavil, vypnul hruď a zpevnil hýždě. Nebýt té slizké zelené kůže, byl by možná přišel všem ženám z Atlantidy přitažlivý.

"A jako zástupce lidské rasy ze Země tu máme půvabného, šarmantního a nestárnoucího generála O'Neilla! Prosím, velký potlesk pro něj!" zvolal Kenny. Asgardská polovina publika začala horlivě tleskat, diváci z Atlantidy se k nim ale přidali až po několika chvílích a s otevřenými ústy k tomu (nejvíc se divila Evelin). Vzápětí na pódium opravdu napochodoval Jack ve svém oblíbeném vojenském oblečení, které rád nosil v hodnosti plukovníka. Očima vyhledal pohled doktorky Messerové, usmál se na ni, pak publiku zamával, došel na konec pódia a postavil se vedle Luca.

"Jacku…?" vyjekla Evelin. "Ne, tohle je moc…" zaskuhrala a podepřela si hlavu dlaněmi. Samantha sedící vedle ní se ji pokoušela utěšit.

"A jako třetí a poslední zástupkyni rasy asgardské tu máme půvabnou Eleanor!" uvedl Kenny poslední soutěžící. Tentokrát koukala s otevřenými ústy (nebo spíše štěrbinami) zase asgardská část publika. (Eleanor byla zřejmě podobně jako Jack nějaká politička či velitelka, do které by nikdo nikdy neřekl, že se zúčastní soutěže krásy.)

Eleanor půvabně vešla na pódium, zamrkala na publikum dlouhými řasami a připojila se k Lucovi s Jackem. (Všichni muži nepochybovali o tom, že vyhraje, neboť byla nahá.)

Johnovi zavibroval v kapse mobil. Nenápadně ho vytáhl. Na displeji jeho Samsungu svítila malá obálka. Odesílatelem SMS zprávy byl Rodney McKay: DOUFAME, ZE SI TO TAM UZIVATE. MELI BYSTE ALE VEDET, ZE TO BYLA JEN ZASTERKA. WRAITHOVE JSOU NA ATLANTIDE. JE JICH TU 25! RYCHLE PRILETTE, CEKAME NEJAKOU ZACHRANU! RODNEY S JAMESEM.

Sheppard nevěřícně civěl na displej a zprávu si přečetl ještě dvakrát. Pak v duchu zaklel. "Jak to, že to nikoho z nás nenapadlo?" řekl si pro sebe. Pomalu začal zvažovat co dál a hledal způsob, jak o tom nenápadně informovat ostatní. Podíval se na Bobbyho - Wraith hltal každé komentátorovo slovo. Johnovi se sice všemi jeho smysly příčilo, co se chystal udělat, ale za záchranu Atlantidy to stálo. Jemně, aby se nelekl, poklepal Bobbymu na ruku.

"Ehm… Bobby?" zašeptal váhavě.

"Copak, zlatíčko?" otočil se k němu Wraith a líbezně se usmál.

"Neměl byste papír a tužku? Chci si něco poznamenat…" řekl Sheppard.

"Ale jistě, drahoušku, pro tebe cokoliv…" zamrkal na Johna Bobby, hrábl do kapsy svého slušivého hábitu a vytáhl růžový bloček s propiskou. Z bločku se táhla podezřelá vůně jahodového parfému, jaký zřejmě používal sám Bobby. John se na něj vděčně usmál (opravdu se vynasnažil, aby Wraithovi dal najevo, že si ten úsměv nemá vyložit nějak jinak) a vzal si od něj bloček. Bobby svou pozornost opět zaměřil k pódiu.

Sheppard vytrhl z bločku papír a naškrábal na něj: Wraithi jsou na Atlantidě. Musíme spátky. Hned. Až se zvednu, zvedněte se taky a půjdem "jako" na záchod a domluvíme se, co a jak. P. S. Pošly to dál.

Pak papírek sroloval a poklepal na rameno kapitánce Deafové.

"Nezkoušej to na mě, plukovníku Shepparde." Odsekla, sotva se jí dotkl. John obrátil oči v sloup. Jak jen jí říct, že se jedná o bezpečnost Atlantidy, aniž by si toho vedle sedící Wraith všiml?

"Jane, já na tebe nic nezkouším." Pošeptal jí. "Jen si to vezmi. Prosím."

Jane se na něj zostra podívala, lístek si od něj ale vzala. Opatrně, tak, aby se nedotkla Johnových prstů, a rozbalila ho.

"Tos to nemohl říct hned?" sykla na něj, znovu papírek složila a nenápadně ho podala Samantě. Pak se zakřenila. "Kde tě učili pravopis?" ta slova patřila Johnovi a on to věděl, ale přesto se dívala před sebe, tváříc se, že sleduje přehlídku.

"Nech toho!" ohradil se Sheppard a založil ruce na prsou.

Samantha si papír též rozbalila, přečetla a mrkla na Shepparda. Par vzkaz podala Evelin.

"Ale Sam, tohle jsme dělali na stření škole…" špitla jí Messerová.

"No tak, Eve, vezmi si to." Naléhala Carterová. Messerová od ní uzmula papírek a nasála vůni Bobbyho voňavky. Obličej se jí z toho zkřivil. Přečetla si vzkaz a zkřivený obličej proměnila ve vyděšený. Poklepala na rameno Squirellové a pod sedačkou jí podala složený papírek. Jeanette ho na koleni rozbalila a přečetla. "Hups…" zhodnotila potichu situaci. Pak ale Johnovi ukázala zvednutý palec na znamení, že pochopila a podala vzkaz Radkovi.

"Copak, píšeš mi liebesbrief?" zavtipkoval.

"Já ne. Tenhle je od Johna." Pošeptala mu Jeanette. Zelenka si papír prohlédl. "Co, že je tak vyvoněnej?" nechápal a otočil se na Johna. Ten mu pokynul, ať si vzkaz přečte. Radek silně zapochyboval o jeho duševním zdraví, i tak ale vzkaz nenápadně rozbalil.

"Tak to je v háji dubovým…" usoudil, když si ho přečetl a kývnul na Shepparda. Růžový vzkaz si zastrčil do kapsy, aby ho nespatřily cizí oči.

Podle toho, jak se všichni z Atlantidy tvářili, nebyl zřejmě Zelenka jediný, kdo si myslel, že "je to v háji". A rovnou ve smrkovém.

 

"Víš, začínám si myslet, že to není nejlepší nápad…" seznal Thruman a poškrábal se na hlavě. McKay, držíc v ruce mobil, se k němu rozzuřeně otočil. "Blázníš? Právě jsem to odeslal!"

"Aha… No, to už je teď asi jedno…"odpověděl Thruman.

"Proč? Proč si to myslíš?" naléhal Rodney.

"Hele, nech mě! To už ti asi nevadí, že "mám ženskou ve vedení" co?" zamračil se James.

"Nechme toho… Musíme najít ostatní." Řekl Rodney a vzal do ruky vysílačku.

"Fakt skvělej nápad, pane génius, jestli se napojili na naši komunikaci, tak není lepší způsob, jak prozradit naši polohu…" sykl Thruman a založil ruce na prsou.

"Tak co máš teda za nápad?" ohradil se McKay. Thruman se usmál. Rád měl navrch. Vzápětí ho něco praštilo přes sluch. "Psst," naznačil Kanaďanovi, "něco slyším."

Oba se sklonili a ztišili, aby to slyšeli zřetelněji.

"Cestuu znááááám, a neměníím směěěěr…. Dojdu k řéce plný ryb až táám na séver…"

Pištivý hlas doprovázel ještě méně příjemný hlučivý zvuk vysavače.

Thruman a McKay se na sebe zděšeně podívali. "Uklízečka…" řekli oba současně. "Kde je?" staral se McKay.

"Vypadá to na jednu z antických laboratoří." Usoudil Thruman. Rodney opět vytáhl svůj detektor známek života. "Ale ne," zasténal. "asi bude mít brzo společnost…" tázavě se podíval na Jamese.

"Co na mě tak koukáš? Já tam nejdu!" ohradil se vědec.

"Ale oni jí něco provedou!" písknul Rodney. Thruman se stále tvářil nepřístupně. "Ne, já tam nejdu."

"Podrž to," sykl Rodney uštěpačně a svůj přístroj vrazil Thrumanovi do ruky. "a hlídej. Až budou moc blízko, dej mi vědět rádiem."

Thruman vzal přístroj."Hej, ale jestli se napojili na komunikaci-"

"To už je teď stejně jedno, nemyslíš?" řekl McKay. Veroničin hlas na sebe opravdu silně upozorňoval.

Thruman přikývl. McKay se vydal po hlase.

"Čííím těžšíí víno, lehčíí hólky tu souuuu…." Pokračovala Veronica. Nutno podotknouti, že to vědcům zrovna neusnadňovala. Rodney si pomyslel, že ta písnička je hrozná, ale v podání Veronicy je moc pěkná. Ještě nikdy neriskoval dobrovolně svůj život pro někoho druhého. Veronica na něj měla evidentně velký vliv…

"Mááám nohy bólavý, už nechtěj sé hnouuut…"

Rodneymu zbývalo už jen pár metrů. Než ale došel na místo, Veronica se už zase vydávala na sever.

"Veronico! Pssst!" zaječel na ni ode dveří. Veronica jako by ho neslyšela. Ani nemohla. Vysavač byl dost hlučný a ona měla navíc ještě na uších sluchátka a walkmana v kapse.

"Rodney, dělejte! Jsou od vás jen pár metrů!" zakřičel Thruman z vysílačky. Rodney jen tiše zaklel, skočil po Kelishové, zakryl jí ústa a skočil za nejbližší skříň. Vysavač nechal dál hlučet. A během sekundy si to začal vyčítat. Dva Wraithi se nahrnuli do místnosti a rozhlíželi se.

"Je tu někdo?" zařval jeden a zaměřil se na vysavač. "Co to je?"

"Nevím, hele, docela se toho bojím…" řekl druhý.

Vysavač se nebezpečně zakroutil, protože byl neovladatelný, když ho nikdo nedržel. Wraithi uskočili.

"Radši to necháme, pojď, tady nikdo není…" řekl jeden Wraith.

"Fajn nápad." Pískl ten druhý a oba pak vyběhli z místnosti pryč. Ani Veronica, ani Rodney dobrou minutu skoro nedýchali. Veronica ani nemohla, protože McKay jí zacpal ústa a on sám byl tak vystrašený, až byl rád, že z toho nedostal infarkt. Nakonec se ozval z vysílačky Thruman: "Dělejte, máte volnou cestu, přiběhněte, dokud se nevrátí!"

McKay pustil uklízečku a ta se na něj toužebně zadívala. Jedno sluchátko jí viselo z ucha, šátek měla nakřivo, ale stejně se Rodneymu líbila. "Vy jste mě zachránil, pane Celenko…" řekla zasněně.

"Ehm… Jo." Uznal McKay. "Ale víte, já nejsem Celenka, já jsem McKay. Rodney McKay."

"Já jsem si to myslela…" řekla uklízečka.

"Tak pojďte," otočil se McKay a chytil ji za ruku. "musíme pryč."

"Ale co můj vysavač…?" nechápala Veronica.

"Necháme ho tady, pak se pro něj vrátíme, slibuju." Odpověděl Rodney.

"Tak jo." Usmála se Kelishová. A McKay si v tu chvíli uvědomil, že nikoho jiného, než právě Veronicu si nikdy nebude chtít vzít.