V.

ATLANTIDA, NEPROBÁDANÁ ČÁST - ZRÁDNÉ ANTICKÉ ZAŘÍZENÍ

Rodney McKay něco zadal na svém tabletu a vyšel z ubikace. Byl trochu mrzutý, protože právě dnes měli probádat část města pod levým molem a doktor Zelenka i Thruman mu odmítali pomoci. A než aby se spolehl na jiné vědce než na ně, řekl si, že to raději udělá sám.

Na nic dlouho nečekal a vydal se na cestu. Když procházel kolem jídelny, přidala se k němu doktorka Messerová. "Zdravím, Rodney." Usmála se.

"Á, dobrý den, Evelin. Copak máme dnes dobrého k obědu?" odpověděl Rodney.

"Teď už skoro nic, protože Jeanette Squirellová měla hlad a dala si trochu větší porci. Zbyly už tam jen nějaké pomeranče a citrony, pokud máte chuť…" řekla Evelin a ukázala směrem k jídelně. Rodney se na ni vyčítavě podíval. "Vy jste zapomněla, že mám alergii na citrusy?"

"Ach, promiňte…" zarděla se Evelin. "Kam vůbec jdete?"

"Dnes musíme jít prozkoumat spodní část levého mola. Podle Zelenky je tam nějaká antická laboratoř."

"Tohle jsou společné výzkumné úkoly. Proč jdete sám?" vyzvídala Evelin. Rodney v jejím hlase zaslechl známky velitelské autority.

"Protože Zelenka a Thruman se někde flákají. Nemůžu se spojit ani s jedním."

Evelin se škodolibě zakřenila. "To je tím velením. Kdybych velela já-"

"Tak byste nikomu nedovolila vypínat si vysílačky, já vím." Doplnil ji Rodney. Tuhle větu od ní dnes slyšel asi dvakrát. "Chcete jít se mnou?"

"Ale vy víte, že já o těchhle věcech nic nevím."

"To nevadí. Můžete mi alespoň dělat příjemnou společnost." Usmál se McKay a oba se vydali směrem k levému molu. Když procházeli kolem vojenských ubikací, zastihli Johna Shepparda.

"Nazdar, Rodney!" zvolal voják. Pak mu došlo, že je s ním i Evelin. "Máte rande?"

McKay, který zrovna na svém tabletu něco nastavoval, se k němu nakvašeně otočil. "Ty už se zase nudíš, co?"

"To víš, Jane se se mnou nebaví, tak nevím, co mám dělat…" odpověděl Sheppard. V hloubi duše ho to sžíralo, ale nechtěl na sobě nic nechat znát, proto mluvil úplně obyčejně, možná až pobaveně.

"No fajn, tak pojďte s námi." Usmála se Evelin. "Jdeme prozkoumat spodní část levého mola."

John se usmál. "Dobrý nápad. Možná zjistím něco, na co McKay nebude moci přijít." Pronesl ještě a přidal se ke dvojici.

"Tak to byses musel hodně snažit." Odpověděl vesele McKay. Pod levé molo přišli za půl hodiny.

"Já tak doufal, že na to nezapomněli a že už tu budou čekat…" povzdechl si Rodney.

"Kdo? Na co?" vyzvídal Sheppard. "Zelenka s Thrumanem! Měli mi s tímhle pomoct. Jenže už na to budu zase sám…" stěžoval si vědec. "Neviděls je náhodou?"

"Ale jo, s Radkem jsem se viděl u oběda. Má teď nějaké osobní záležitosti na vyřizování."

"Osobní záležitosti?" ozvala se Messerová.

"Hledá po celé Atlantidě barevné ručníky." Odpověděl John jako by nic.

"Tak to se asi nahledá." Usoudila Evelin.

"A co je s Thrumanem?" pípl zoufale Rodney.

"Thruman se přeci nemusí řídit pravidly. Od včerejška, co sem dali Carterovou, je přeci protekční." Sykl John. Poslední slovo protáhl.

"Tsss… Jestli se bude takhle vyhýbat práci, nejspíš mu brzo zatuhne mozek."

"Rodney, neměl byste být rád? Alespoň si s vámi už nebude moci přeměřovat mozkovnu." Uznala Evelin. Rodney se zašklebil a došel k jakýmsi dveřím. Jejich ovladač svítil, proto před ním prostě mávl rukou a vstoupil do místnosti. "Nic nového," uznal. "takových laboratoří už tu pár bylo." Pronesl zklamaně.

"Co je tohle?" ukázala Messerová na něco v rohu. Tam nevinně leželo jakési kulaté zařízení se dvěma krystaly, které z něj vycházely pomocí dvou dlouhých kabelů.

"To nevím," přiznal se McKay a sklonil se k věci. "ale zjistím to."

Začal si věc otáčet v rukách a zkoumal ji. Po chvíli zvedl ze země jeden z krystalů a podal ho Evelin. "Mohla byste mi to podržet?"

Evelin se zamračila - přeci jen byla pořád jeho nadřízená a ne jeho věšák, ale i tak k němu přišla a neochotně vzala do ruky modře zářící krystal, který jí vědec podával. Zvedla ho před oči a začala si ho prohlížet. "Je to hezký." Uznala a otáčela krystalem v rukách.

"Johne, prosím…" zaškemral Rodney a podával Sheppardovi druhý krystal. "No, že jsi to ty…" zašklebil se John a uchopil druhý zářící krystal. Jenže ve chvíli, kdy ho vzal do ruky, se něco stalo. Krystaly najednou nezářily, oni přímo svítily, ale ne modrým, nýbrž bílým, průzračným světlem. Evelin vyjekla a snažila se krystal upustit, ale on jakoby probíjel elektrické šoky - vůbec se jí nechtěl pustit a držel se jí jako klíště, i když se ho snažila všemožně setřást. John poskakoval a snažil se krystal, stejně jako Messerová, strhnout z ruky dolů, jenže kámen se prostě nedal a držel se Johna. Celé to trvalo sotva tři vteřiny. A stejně rychle, jako to začalo, bílé krystaly zase zmodraly a spadly na zem. Evelin i John uskočili, jakmile se krystalů zbavili. Rodney vše jen zděšeně pozoroval a pro jistotu odstoupil od toho zrádného zařízení směrem k nim. "Jste v pořádku?" ujišťoval se.

"Jo, myslím, že jsem v pohodě…" uklidnil ho Sheppard.

"Já taky." Potvrdila Messerová. "Moment," zarazila se pak. "je mi nějak nezvykle divně."

"Co to meleš, Johne? Tohle nikdy neříkáš!" podivil se Rodney.

"Cože? Já nejsem John, ale Evelin, copak to nevidíš?" vykřikl John (na chlapa až podivně pištivě a hystericky).

"Ne, já před sebou vidím Johna Shepparda." Sám nevěděl, koho vlastně viděl. Rozhodně napravo stál John a nalevo Evelin. Ale oba se chovali tak nějak divně.

Evelin i John se na sebe instinktivně podívali a vzápětí oba sborově vyjekli. "Evelin??" řekla Evelin.

"Johne?" řekl John. "To se mi snad jen zdá!" řekl jeden z nich.

"Děláte snad ze mě hlupáka?! Co se to tady děje?" rozčiloval se McKay.

"Copak to nechápeš?" vyjekla Evelin (vlastně její tělo). "Naše mysl se převtělila do toho druhého! Mám Evelinino tělo, ale jsem John Sheppard! McKayi!! Cos to provedl???"

Rodney se díval z jednoho na druhého a pochyboval o jejich psychickém zdraví. Pak si ale zkusil dát jedna a jedna dohromady a došlo mu, k čemu je nejspíš to kulaté antické zařízení se dvěma krystaly. Aby si lidé mohli vzájemně prohazovat těla. McKayovi přišlo hodně antických vymožeností nelogických. Ale tohle bylo naprosto absurdní.

"To jsem nebyl já!" hájil se vědec. "Nic jsem neudělal, když ses toho dotknul!"

"Co je to za příšeru???" vyjekla Evelinina duše schovaná v Johnově těle. To právě zřejmě zkoumalo své proporce.

"Evelin! Nech toho! Nedívej se mi tam!" vyděsil se John.

"Johne! Teda… To bych do tebe fakt neřekla!" vypískla Evelin. "S tím mám chodit? Vždyť to má nejmíň tři kila! Jak s tím můžeš žít??"

"Víte, Evelin, je to jeho přirozenost…" snažil se situaci zmírnit McKay.

"Ty máš tak co říkat!" nadával podplukovník. "Budu rád, když si s tímhle nezkřivím záda!" vřeštil a ukázal na dvě velké ženské přednosti, které ho nepříjemně tížily na hrudníku.

"Chceš říct, že zkřivíš moje záda!" ohradila se Evelin. Pak se otočila k McKayovi. "Rodney, okamžitě to spravte! Takhle to přeci nemůže zůstat!"

"Nojo, nojo…"

"Jak dlouho to bude trvat?" pípnul Sheppard. Znělo to zvláštně, když hlasem Johna Shepparda mluvila Evelin, a hlasem Evelin Messerové mluvil John. Kdyby to nebyl Rodney, kdo všechno zpackal, byl by se rozesmál.

"Zkuste se zase chytit těch krystalů." Poradil jim Rodney.

Evelin i John po nich dychtivě skočili. Jenže nic se nestalo.

"McKayi?" řekl tázavě John (vlastně to řekl Evelininými ústy, že).

"Já nevím, jak to funguje, Evelin - teda chtěl jsem říct Johne!" opravil se. "Potřebuju nejméně den, abych to zjistil. A taky potřebuju Zelenku nebo Thrumana!"

"Co uděláme?" otočilo se Evelinino tělo k Johnově.

"Nehrb se tak! Ty mi ty záda doopravdy zkřivíš!" okřikla ho Evelin.

"A ty mi pořád nesahej na vlasy!"

Pro oba bylo nesmírně zvláštní dívat se na samu sebe a vědět, že to nejsou oni.

"Co uděláme?" řeklo Johnovo tělo s myslí Evelin Messerové.

"Necháme McKaye dělat práci. On zjistí, jak z toho ven. A prozatím se zkusíme chovat normálně."

"Normálně?" tohle slovo znělo v této situaci nesmírně vzdáleně a nereálně.

"Jo," odpověděl John v těle Evelin. Podivně se pod tíhou jejích prsou kroutil. "já budu dělat, že jsem ty a ty budeš předstírat, že jsi já."

John spatřil sám sebe, jak kulí oči. Byl to divný pocit. "To ne! Uvědomuješ si, co všechno budu muset dělat? Třeba s Jane??"

"Ona se mnou stejně zrovna nemluví.

"To je jedno! Já nebudu ty!"

"Evelin, ty už jsi já." Řekl John sám sobě.

"Ach jo, tohle ale blbá situace…" zaskučela Evelin Johnovým hlasem. A měla pravdu. Jen tahle situace byla víc, než jen blbá.

Vyhledávání

Kontakt

Novinky

Povídka je konečně hotová!

Další dodatek je na světě!!

Objeví se zde i asgard??

V.