IV.

ATLANTIDA, POKOJ DR. ZELENKY - RUČNÍKOVÁ KRIZE

Dveře od pokoje cinkly.

"Počkej, někdo zvoní, slez ze mě…" zaskučela Jeanette. Radek si sice zklamaně povzdechl, ale poslechl ji.

"Ty neotevřeš?"

"Ne." Odsekl Zelenka, odvalil se na svou půlku postele a založil si ruce pod hlavou. Squirellová se vyhrabala z postele, nejspíš jí došlo, že se k tomu její milenec nemá, navlékla na sebe spodní prádlo a Radkovu modrou vědeckou mikinu, která jí sahala až pod zadek a došla ke dveřím. Mávla rukou před krystaly (to víte, číselné kódy se jim předtím moc neosvědčily) a dveře se otevřely. Odhalily tak rozveselený obličej Veronicy Kelishové. Na hlavě měla šátek, zřejmě proto, aby jí vlasy nepadaly do očí, a byla oblečená do typické uklízečské zástěry (fialové s červenými kvítky).

"Werri?" pípla Squirellová.

"Jé, konečně jsem vás našla! Řekli mi, že když vás nenajdu ve vaší ubikaci, tak budete tady!" výskla uklízečka. Její hlas byl až nepříjemně pištivý. "Ale co to máte na sobě? Není vám to moc velké? Já vám to vyperu a ono se to určitě srazí, když mi to dáte!" pokračovala Kelishová. Jeanette si prohlédla svůj oděv - rukávy byly možná trochu moc dlouhé a modrá mikina na ní trošku visela, ale jinak to docela šlo. Rozhodla se raději uklízečce nevysvětlovat, proč má na sobě právě tohle - nemusela by to pochopit. "Chtěla jste mi něco?" zeptala se místo toho.

"Přišel vám balíček z nějakého Washingtonu. To je asi někde na Zemi." Odpověděla Werri a z kýblu, který držela v pravé ruce (nebyl díkybohu napuštěný vodou s jarem), vytáhla balíček velikosti knížky a podala jí ho. "Nebude to ten nový, osmý díl Harryho Pottera? Toho já mám moc ráda!" vyzvídala uklízečka.

"Pokud ano, tak vám ho půjčím, slibuju." Ujišťovala ji Jeanette a vzala si od ní zásilku.

"Tak uklidíte mi tady už konečně to peří?" ozval se z nějaké vysílačky hlas podplukovníka Shepparda. Werri znovu hrábla do kýblu a vytáhla vysílačku. Pak tázavě pohlédla na Jeanette. "Nevíte, jak tyhle věci fungují?" otázala se.

"Musíte to tady zmáčknout a pak mluvit." Pomohla jí nukleární expertka. Uklízečka zmáčkla tlačítko a zaječela: "Jasně, Johne! Už běžííím!" Nejspíš si myslela, že když bude mluvit hlasitě, Sheppard ji lépe uslyší, ale docílila jen toho, že to v rádiu nepříjemně zapraskalo.

"Já jsem říkala mluvit, ne křičet!" sykla Jeanette, ale Werri už utíkala pryč. Squirellová zavřela dveře a vrátila se k Zelenkovi na postel.

"Kdo to byl?" vyzvídal Radek.

"Uklízečka. Přinesla mi poštu." Odpověděla zaujatě Jeanette a začala ze zásilky strhávat balicí papír. V ní byla schovaná knížka s názvem Den na hovno, dopis a výstřižek z Washingtonských novin News of USA.

"To je od maminky, moc tě pozdravuje." Zajásala Jeanette.

"Co píše?" otázal se Radek a natáhl se po článku z novin.

"Doufá, že se nám vede dobře, ve Washingtonu pořád prší, Jumpera jí vytáhli z okna docela rychle a dali jí peníze na nový obývák," Odříkávala Squirellová. "a moc se těší na vnoučátka…?!" zarazila se.

"Jaký vnoučátka?!" zděsil se Radek. "Napiš jí, ať si nějaký adoptuje." Dodal. Vzpomněl si na své zážitky z Planety dětí. Rodney ho tenkrát vyfotil zmalovaného, s vlasy rozcuchanými a propletenými trávou - tak se mu totiž dětičky odvděčily za to, že jim spravil generátor. Zařekl se, že tuhle fotku raději Jeanette nikdy neukáže.

"Děti! Ještě to tak!" souhlasila Squirellová. Taky neměla děti ráda. Kdysi se živila jako au-pair…

"A ještě píše, že tatínka už pustili z vězení, takže si začala dělat zbrojní pás." Skončila Jeanette. "Pani, vzpomínám si, jak se bála, když dali pistoli mně, tehdy v SG-C…" dodala. "Co se píše v tom článku?" podívala se na Radka. Ten byl začtený do ústřižku z novin a tvářil se dost pobaveně.

"Známého autora brakové literatury, jehož proslavila zejména kniha Den na hovno, byla nucena zatknout policie, protože si myslel, že je Batman…?" předčítal Zelenka. Stěží zadržoval smích. "Začal střílet po lidech stříkací pistolí v domnění, že se jedná o laser." Pokračoval. "Proč ti to maminka vůbec posílá?"

"Chodil se mnou do školy." Odpověděla Jeanette. "Pak začal psát Absurdní romány a zbohatl. Zřejmě mu to vlezlo na mozek." Usoudila.

"Nebyl to náhodou Čech?"

"Jak to víš?"

"Ti Češi se fakt nezměnili za tu dobu, co jsem tady…"
Squirellová se pousmála a svlékla ze sebe Zelenkovu vědeckou uniformu.

"Dobrý nápad. Hodláš se vrátit do mojí postele?" pobídl ji Radek a nadzvedl deku, aby jí dal najevo, že už na ni čeká.

Vypadalo to lákavě, ale přesto vstala z postele. "Asi tě zklamu," odpověděla. "hodlám svou návštěvou poctít sprchu a pak jídelnu. Mám hlad." Líbla ho na tvář a odpochodovala do koupelny. Vzápětí se ozvalo zavřeštění a ona zase vyběhla.

"To je jen humr, Jeanette." Uklidňoval ji Zelenka, který se chystal vylézt z postele, aby se oblékl.

"Já na něj vždycky zapomenu… Ten parchant si v tý vaně vždycky tak děsivě plave…" stěžovala si Squirellová a zašla zpět do koupelny. Po pěti vteřinách vyběhla zase (a věřte nebo ne, Zelenka se během té krátké chvilky stačil obléct).

"Co se zase děje?" otočil se k ní a nasadil si brýle.

"Já se odmítám sprchovat v místnosti s bílými ručníky!" vyštěkla Squirellová.

"Co máš proti mým ručníkům?" podivil se Radek.

"Vždyť jsou příšerný! Do tohohle se utírat nebudu!" Jeanette mu zamávala ručníkem před nosem.

"Mně tyhle ručníky připadají úplně normální." Odporoval Zelenka.

"Vždyť jsou příšerný!"

"Zajímavý, že včera večer ti byla barva ručníků úplně ukradená!" odsekl vědec a dal vzdorovitě ruce v bok.

"Včera jsem neměla čas na to, abych si barvy ručníků vůbec všimla, pane Nadržený!" ječela Squirellová.

"Jeanette, opravdu ti ty ručníky tolik vadí?"

"Jo, to mi teda vadí! Bílé se do té místnosti vůbec nehodí!" zavřeštěla a hodila ručník na postel. Ve spodním prádle jí začínala být zřejmě trochu zima, proto začala pobíhat po místnosti a sbírala oblečení, které si následně oblékala (tentokrát už svoje vlastní oblečení).

"Ty jdeš pryč?" zavolal za ní Zelenka, když mu došlo, že zamířila ke dveřím.

"Jo a neuvidíš mě tu, dokud ty ručníky nevyměníš!" vyjekla.

"Ale Jeanette! Já přece jiný ručníky nemám!" vyběhl za ní, ale Squirellová mu utekla kamsi za roh do postranní uličky. "Ženský…!" zanadával si a vrátil se do pokoje. Byl by ty ručníky třeba i vyměnil, kdyby se na Atlantidě nacházely nějaké jiné, než bílé.

ATLANTIDA, JÍDELNA - DOBROU CHUŤ!

"Ahoj, Jane, můžu si k tobě přisednout?" zeptala se Jeanette s tácem v rukách plným jídla a pití.

"Jasně!" usmála se Jane. "Páni, ty máš teda hlad." Usoudila, když si všimla, že Squirellová si nandala na tác jídla tolik, že by to stačilo pro deset mužů.

"Ani nevím, kdy jsem naposledy jedla." Hájila se nukleární expertka. Pak se rozhlédla po jídelně a došlo jí, že Jane a John sedí od sebe na vzdálenost minimálně pětadvaceti metrů.

"Proč nesedíš s Johnem?" vyzvídala.

"Protože s ním nemluvím." Odsekla Deafová a namotala si na vidličku špagety.

"Proč?"

"Protože je to úchyl. Chtěl po mně striptýz!"

Squirellová, která právě pila, vyprskla pití (nosem) a rozesmála se. "Cože? Kvůli takový kravině?"

Jane se na ni nechápavě podívala.

"Copak tě ještě nikdy neviděl nahou, že ti to vadí?"

"No dovol? Vyznělo to, jako by po mně chtěl vždycky jenom jedno."

Jeanette pokrčila rameny a zabořila vidličku do svých špaget. "Já myslím, že tě má rád." Řekla a podívala se k Johnovu stolu.

"Ne! Nedívej se tam!" vřeštila Jane. A Squirellová pochopila proč - John se vzápětí zvedl a zamířil k jejich stolu. "Já tě zabiju." Sykla směrem ke Squirellové potichu.

"Ahoj Jane." Pozdravil Deafovou.

"Hm." Zamručela Jane a dál se věnovala svému jídlu.

"Ty se mnou pořád nemluvíš?" rýpal do ní Sheppard a opřel se o stůl. Deafová se na něj nepodívala.

"Ne."

"Co mám dělat, abys se mnou mluvila?"

"Přestaň myslet jen na to, až mě uvidíš nahou." Odsekla Jane.

"Nemůžeme to probrat?"

Jeanette si připadala jako páté kolo u vozu. Snažila se jejich rozhovor neslyšet, ale nějak to nešlo, protože jedna z Johnových dlaní, se opírala o stůl jen deset centimetrů od ní.

"Johne, já jím."

"Evidentně ne." Povzdechl si John, zklamaně se otočil a zamířil zpět ke svému stolu.

"A proč s tebou není Ráďa?" snažila se Deafová obrátit téma.

"My spolu nemluvíme." Pokrčila Squirellová rameny.

"Jakto?" až pozoruhodně rychle se jejich role obrátily. Teď Jane byla ta, kdo vyzvídal a Jeanette byla ta u výslechu, na rozdíl od začátku jejich rozhovoru.

"Kvůli ručníkům. Nechce si dát do koupelny jiný ručníky, než bílý." Odpověděla Jeanette. Jane vyprskla smíchy. "Cože? Ale na Atlantidě nejsou jiný ručníky, než bílý!"

"Jo? A proč já je mám žlutý?" vykulila Squirellová oči.

"Fíha," hvízdla Jane, "ty máš žlutý ručníky? Holka, ty sis je už asi neprala hodně dlouho."

Squirellová zrudla. "Vždycky byly žlutý." Měla ale pocit, že ta věta vyšuměla a ani nezazněla. V jídelně se objevil Radek Zelenka. Vzal si jídlo a zamířil k jejich stolu.

"Ne, nemůžeš si sem sednout." Sykla Squirellová, ještě než něco vůbec řekl.

"Já jsem se na nic neptal." Odpověděl Zelenka. Na Deafové bylo vidět, že se drží, aby znovu nevybuchla smíchy.

"Ty se mnou nemluvíš?" otázal se Zelenka, když už asi půl minuty takhle stál s tácem v ruce vedle stolu a Jeanette dělala, že ho nevidí.

"Už jsi vyměnil ty ručníky?"

"Ne."

"Tak s tebou nemluvím."

"Ty vole." Ulevil si pro sebe potichu Radek, otočil se a zamířil ke stolu, kde seděl Sheppard.

Deafová i Squirellová měly neblahou předtuchu, že na Atlantidě začíná řádit ponorková nemoc.

Vyhledávání

Kontakt

Novinky

Marta v soutěži!

IV.